Socializace jezdce na slonovi

Michal Šalplachta, DiS.

Ve své seminární práci se zaměřuji na proces socializace pohledem staré buddhistické metafory jezdce a slona, kterou ve své knize Konec prokrastinace používá Petr Ludwig (2013) a kterou převzal od Jonathana Haidta. Podle této metafory můžeme člověka rozdělit na dva poměrně nezávislé tvory, jezdce a slona (Ludwig 2013, s. 99). Haidt (2014) přinesl metaforu jezdce a slona jako způsob, jak srozumitelně vysvětlit fungování mysli člověka a vztah rozumu a emocí. Ve své knize Hypotéza štěstí ji propojuje s poznatky neurověd, např. s pracemi Damasia, Bargha, Gazzaniga. V této práci zároveň propojuji metaforu jezdce a slona s teorií přístupu zaměřeného na člověka (PCA) a teorií Pesso-Boyden Systém Psychomotor (PBSP).

 

Jezdec na slonovi

Podle Bargha (in Haidt 2014) se mentální procesy odehrávají dvěma způsoby, první systém tvoří řízené procesy, druhý systém automatické procesy. Většina mentálních procesů je zpracovávána automatickým systémem bez uvědomění. Část automatických procesů se do vědomí dostává jako součást proudu vědomí. Damasio vidí jako základ tohoto proudu vědomí rozšířený retikulární aktivační systém RRTAS, který promítá své spoje do mozkové kůry (Solms, Turbull 2014). Podle Haidta „Bargh staví automatické procesy do protikladu s řízenými procesy“ (Haidt 2014, s.28). Haidt tyto dva procesy přirovnává k jezdci – řízené procesy a slonovi – automatické procesy. Haidt dále odpovídá na otázku evolučního původu těchto dvou procesů. Za základ vzniku řízených procesů považuje jazyk, který umožnil již vyvinutým automatickým systémům slona plánovat. Haidt předpokládá, že „jezdec se vyvinul, aby sloužil slonovi" (Haidt 2014, s.30). Jazyk tak umožnil člověku vymanit se z nadvlády podnětů a místo reaktivního fungování přejít k proaktivnímu, nebo alespoň někdy. Tento přechod od reaktivity k proaktivitě je základem rozvoje lidské schopnosti svobodné vůle (Covy 2009), což můžeme pojmout jako přechod od behaviorismu k existencionalismu. Tento evoluční přerod můžeme vidět, jak se opakuje u každého dítěte, které se postupně stává dospělou jazykující a do jisté míry svobodnou bytostí. Fylogenetický vývoj lidského druhu – fylogenetická socializace se tak opakuje v ontogenezi každého z nás – ontogenetická socializace. Podle Haidta (2014) je automatický systém spojen s emocionálními systémy limbického okruhu, zahrnuje ale také prvky mozkové kůry např. orbitofrontální kortex. Na řídící systém pak pohlíží jako na poradce „je to jezdec, který sedí na hřbetu slona a má za úkol pomáhat slonovi lépe se rozhodovat. Jezdec vidí dále do budoucnosti a také se může dovědět užitečné informace od jiných jezdců, či studiem map, ale určitě nedokáže slonovi poručit“ (Haidt 2014, s.31). Haidt takto vymezuje vztah automatického a řídícího systému. Každý z těchto systémů má svoji inteligenci. Podle Haidta je důležitou schopností jezdce pomoci zaměřit pozornost slona správným směrem což vysvětluje na zjištěních, které při svých experimentech uskutečnil Walter Mischel (Haidt 2014). Jezdec však také podle Haidta umí fungovat jako planý vykladač snažící se vysvětlit i to, co vysvětlit nejde, může se odtrhnout od reality, toto Haidt dokládá na výzkumech Michaela S. Gazzanigy, který pracoval s klientem s rozděleným mozkem pro přetětí kalózního tělesa. Toto vymezení jezdce a slona vidím jako užitečné pro porozumění procesu socializace člověka. Socializace člověka podle této metafory zahrnuje socializaci jezdce a socializaci slona, respektive touto metaforou socializace znamená integraci jezdce a slona do stáda ostatních jezdců na slonovi. Jezdec pomáhá slonovi osvobodit se od diktatury tady a teď, tím že mu umožňuje podívat se dál a to jak v prostoru, tak v čase. Zde vidím také důležité vymezení toho, co je to svobodná vůle, kterou v socializaci člověka považujeme za vrchol lidství. Svobodná vůle není o tom, že by se jezdec stal pánem, naopak moje zkušenost s poradenstvím mi ukazuje, že klienti, kteří se snaží o takový druh kontroly, ve svém životě selhávají, mají pocity odcizení, jsou úzkostní napjatí či depresivní, žijí v představě, že nejsou pány sebe sama, což vlastně je pravda, protože jejich sebeřízení není zakotveno v organizmu. Můžeme se pak ptát, komu slouží jejich jezdec? Svobodná vůle je spíše o tom, že jezdec je dobrým poradcem slona, tak aby slon mohl správným způsobem nasměrovat své miliony let evoluce osvědčené systémy. Socializace má podle mne přispět k rozvoji této kvality. Nyní bych rád tuto myšlenku dále rozvinul a propojil s dalšími koncepty.

 

Zdroj obrázků: Ludwig, P. (2013). Konec prokrastinace. Brno: Jan Melvil publishing

Jezdec a slon v kontextu PCA

Metafora jezdce a slona, kterou Haidt vystihuje fungování automatického a řízeného procesu mysli s oporou v neurovědách, je podle mne dobře propojitelná s dalšími koncepcemi přemýšlení o člověku. První propojení vidím s teorií osobnosti v přístupu zaměřeném na člověka. C.R. Rogers definoval celkovou osobnost člověka jako propojení dvou systémů – organismus a self. Organizmus je definován jako celkové percepční pole vjemů a prožitků, na které organizmus reaguje. Během vývoje se z tohoto percepčního pole díky procesu symbolizace vyděluje druhá struktura self (Rogers 2000). Zde vidím podobnost s předchozím popisem fylogenetického vývoje. Self je tím, co člověk nazývá jako já, mě, sebe (Rogers 2000). Self je tedy symbolizovaná metafora zážitků, tj. vnímání a prožívání organizmu, která je ve své nejvyvinutější podobě vázána na jazyk, i když člověk je schopen symbolizovat i na nižší úrovni symbolizace (srovnání Rrichenbach in Prouty 2005). Rogersův organizmus můžeme propojit s metaforou slona a self s metaforou jezdce. Haidtova metafora jezdce a slona metaforicky vystihuje neuronální funkční struktury, ve kterých probíhají procesy zpracování informace, včetně procesů učení a procesy řízení chování organizmu. V těchto strukturách se odehrává jevové či zážitkové pole osobnosti, tak jak ho popisuje Rogers.
Dalším důležitým Rogersovým konceptem je koncept aktualizační tendence, která je hlavní hnací silou rozvoje organizmu. Tato aktualizační tendence hledá tu nejlepší možnou cestu k uspokojení potřeb organizmu. Informace o nejlepším vývoji tak nejsou venku ale uvnitř organizmu, vnější podmínky jen ovlivňují, jakou možnost dalšího rozvoje organizmus zvolí. Podle tohoto konceptu je vývoj a socializace dítěte závislá na podmínkách v jakých se nachází a organizmus bude hledat tu nejlepší cestu, ne vždy schvalovanou druhými. Např. ve špatných podmínkách může být efektivní být bezohledný či násilný. Toto hezky popisuje Dave Mearns (in Mearns, Thorne 2013). Zdá se mi, že propojení Rogersovy a Haidtovy teorie umožňuje lépe pochopit proces socializace a cíle socializačního působení na člověka, jak se o to pokusím níže.
 

Zdroj obrázků: Ludwig, P. (2013). Konec prokrastinace. Brno: Jan Melvil publishing

Jezdec na slonovi v kontextu PBSP

Druhou teorií, se kterou vidím jako užitečné metaforu jezdce a slona propojit jsou teorie motorických systémů a vývojových potřeb podle Alberta Pessa a jeho ženy Diany Boyden-Pesso (in Pesso, Boyden-Pesso, Vrtbovská 2009). Pessovi ve svém psychoterapeutickém přístupu (PBSP) integrují poznatky neurověd, psychoanalytických a humanistických přístupů. Jeden z konceptů PBSP je koncept 3+1 motorických systémů a s nimi spojené paměťové systémy. Veškeré chování člověka je možné propojit s těmito čtyřmi motorickými systémy.

První motorický systém je systém reflexní – tento motorický systém je řízen vrozenými, tj. v genetické paměti uloženými, mapami.
Druhý motorický systém je systém emocionální, který je svojí podstatou motivační, tj. motivuje chování. Tento emoční motorický systém vyhodnocuje vztah vnímané reality k potřebám organizmu a výsledné emoce pak motivují chování. Pro své řízení si tento motorický systém vytváří emoční mapy díky získané emocionální zkušenosti.
Třetí motorický systém je systém volní nebo vědomý. Tento motorický systém je řízen vůlí na základě symbolizace, je schopen vědomého rozhodování, plánování, popisu, vysvětlení a zpětné kontroly motoriky. Tento systém je spojen se sémantickou a epizodickou pamětí, které dohromady tvoří explicitní paměť.
Čtvrtý motorický systém je podle Pessových specifický tím, že se jedná o automatizované chování, které bylo původně vědomé či uvědomělé. Automatický motorický systém je spojený zejména s činností mozečku a bazálních ganglií, na jeho řízení se podílí procedurální paměť. Předpokládám, že tento autonomní motorický systém se zároveň podílí na automatickém myšlenkovém zpracování a je tak zdrojem automatických myšlenek, které pronikají do vědomí a které jezdec dále vyhodnocuje.

Podle Pessových člověk zachází se světem na základě informací uložených v paměťových systémech. Pokud propojíme tyto motorické a paměťové systémy s metaforou jezdce na slonovi, pak můžeme přiřadit reflexní, emoční a automatický motorický a paměťový systém slonovi a volní systém s explicitní pamětí k jezdci, jak je znázorněno na obrázku. U socializace jezdce na slonovi můžeme potom vidět, jak socializace probíhá ve spojení s jednotlivými motorickými a paměťovými systémy, ke kterým lze přiřadit specifické formy učení. Reflexní motorický systém čerpá z genetické informace organizmu a v socializaci je spojený s vyzráváním, jehož podmínkou je však zároveň správná stimulace a přiměřená odpověď na reflexní jednání dítěte, jak můžeme vidět např. u reflexní neonatální imitace (srov. Thorová 2015). Emoční motorický systém je spojen s klasickým, instrumentálním a operativním podmiňováním (srov. Výrost, Slaměník 2008). Tyto formy učení vytvářejí emočně motivační mapy chování. Učení emočně motorického systému můžeme spojit také s teoriemi citového připoutání, které rozpracovali Spitz, Harlow, Bowlby a Ainsvortová, které popisují utváření vztahové zkušenosti mezi dítětem a pečující osobou (srov. Thorová 2015). Pessovi tento vztahový faktor socializace dále rozpracovali v teorii vývojových potřeb, kterou popíši níže. Na úrovni vědomého motorického systému dochází k učení procesem symbolizace, vhledem, přiřazováním významu ke zkušenosti a dialogem, který umožňuje korekci významu ve vztahu s druhými. Poslední autonomní motorický systém nevědomě zpracovává kognitivní a motorické mapy, což podle mne odpovídá jednak skrytému učení, jak ho popsal Tolman, a jednak učení se dovednostem a návykům. Teorie sociálního učení podle Milera a Dollarda, sociální učení nápodobou, jak popsal Bandura, a teorie sociálního učení J.B. Rottera jsou podle mne příkladem teorií učení, které zasahují více než jeden motorický systém. Což poukazuje na fakt, že motorické a paměťové systémy nefungují odděleně ale ve vzájemném propojení. Nyní pojďme probrat další koncept z teorie PBSP.
Podle Possových (in Pesso, Boyden-Pesso, Vrtbovská 2009) je ve vztahu k socializaci pro člověka důležitá paměť na uspokojení či neuspokojení vývojových potřeb. Teorie vývojových potřeb, je jejich druhým užitečným konceptem. Podle tohoto konceptu během našeho dětství potřebujeme, aby byly od našich rodičů uspokojeny naše základní vývojové potřeby – místa, sycení, podpory, ochrany a limitů (mezí). Vzorem pro fungování těchto pěti potřeb je děloha, ve které je dítěti těchto pět potřeb uspokojováno. Po narození dítě respektive jeho organizmus očekává, že tyto potřeby budou dále uspokojovány. Rodina je tak přirozeným pokračováním prostředí dělohy, podobně jako v přístupu rodinných terapeutů Chvály a Trapkové, kteří používají pro rodinu metaforu sociální dělohy. Pět vývojových potřeb se v životě člověka objevuje postupně na třech rovinách jednak na rovině doslovné, která znamená fyzické uspokojení potřeb, jednak na rovině symbolické, což znamená posun na symbolickou více přenesenou rovinu naplnění a za třetí na rovině autonomní, tj. kdy člověk začne uspokojovat své potřeby sám. Vývoj člověka je tak viděn ve světle způsobu, jak dochází k uspokojování jeho potřeb. Kvalita uspokojení potřeb se poté projeví ve výsledku vývoje. (Pesso, Boyden-Pesso, Vrtbovská 2009)

 

Zdroj obrázků: Ludwig, P. (2013). Konec prokrastinace. Brno: Jan Melvil publishing

 

Integrace pohledů na socializaci jezdce na slonovi

Nyní se pokusím tyto tři koncepty integrovat. Díky uspokojování potřeb na doslovné úrovni, se organizmus tj. slon může dále vyvíjet, můžeme říci v bezpečné citové vazbě. Kvalita uspokojování těchto potřeb vytváří výsledný prožitek uspokojení či neuspokojení, ale také paměť na tento prožitek, která se projeví v dalším očekávání organizmu na možnost uspokojení potřeb v budoucnosti. Zde je podobnost s vývojovým úkolem podle E. Eriksona základní důvěra x nedůvěra (srov. Thorová 2015). V Rogersově teorii je na této úrovni uspokojování potřeb prožívání vnímáno jako realita. Tato prožívaná zkušenost organismu je jednak ukládána jako emocionální paměť a jednak promítána ve vědomí, kde se postupně začíná od nejzákladnější úrovně ikonického znaku (srovnání Rrichenbach in Prouty 2005) symbolizovat jako zkušenost „Já“. Takto se díky prožívané zkušenosti slona objevuje symbolizace této zkušenosti ve struktuře jezdce. Podobně i Freud viděl, že základem Já je Já tělesné (Smith 2007). Jezdec, zde funguje na předřečové úrovni symbolizace a dítě tak přesně ví, co je pro něj dobré a co ne, a zároveň má v tomto hodnocení jistotu, protože se opírá o své přímé prožitky. V tomto procesu symbolizace si dítě postupně začíná uvědomovat nejen svoje prožitky ale také samo sebe a své vlastnosti, začíná symbolizovat samo sebe (srov. Rogers 2000). Ve struktuře jezdce se vytváří vědomí o sobě, slon a jezdec se stávají zároveň pozorovatelem a zároveň objektem. Rozvoj schopnosti symbolizovat svoji zkušenost se postupně vyvíjí a dítě si osvojuje řeč. Tím se dítě dostává na úroveň, ve které doslovné uspokojování vývojových potřeb ustupuje do pozadí a do popředí vystupuje přenesená symbolická rovina potřeb, respektive i fyzické potřeby získávají symbolický význam. Podle Pessových dítě potřebuje mít místo v srdci svých rodičů, být syceno zájmem, oceněním ale také informacemi, děti potřebují pojmenovávat, tj. symbolizovat svět. Dítě potřebuje podporu při rozvoji svých schopností a ve zvládání svých emocí, být chráněno před psychickým zraněním, ponížením, zostuzením, vinou, odsouzením, před nesmyslností. Ale potřebuje být také citlivě a empaticky limitováno ve svých potřebách, ve svém chtění ale také v agresivních a sexuálních projevech, tak aby tím neubližovalo ani sobě ani druhým. Způsob symbolického uspokojování potřeb má taktéž v přeneseném významu odpovídat kvalitám, které poskytuje dítěti před narozením děloha, např. limity mají být zároveň pevné, pružné, měkké a nezraňující jako stěna dělohy (Pesso, Boyden-Pesso, Vrtbovská 2009). Podle Rogerse (2000) je hlavní symbolickou potřebou dítěte být milováno či přijímáno, respektive při pohledu na sebe se vidět jako hodné lásky a přijetí. Díky rozvoji řeči se dítě otevírá sdílení zkušeností s druhými. Druzí mu tak zprostředkovávají pojmové poznávání světa, zároveň do něj promítají své hodnotící soudy, které se týkají jak světa, tak samotného dítěte. Zde se hodnocení zkušenosti dítětem může dostat do rozporu s hodnocením zkušenosti druhými, tj. s tím jak jeho zkušenost se sebou druhými a světem hodnotí druhé osoby. Pokud je toto hodnocení navíc spojeno s nepřijetím dítěte, tedy spojeno s hrozbou odmítnutí přijetí a lásky, má na dítě silný vliv. Díky potřebě být milován či přijímán má hodnocení druhých lidí sílu formovat percepční pole dítěte, které pak svoji zkušenost symbolizuje pod vlivem tohoto hodnocení a svoji zkušenost symbolizuje zkresleně. Druhé osoby tak dítěti zprostředkovávají symbolizaci a hodnocení jeho reality. Pokud jsou jejich symbolizace a hodnocení přesné, dítě si dále symbolizuje svoji zkušenost v souladu s organizmem. Pokud je symbolizace druhými nepřesná, pokřivená, či hodnocení dítěte je negativní, dítě symbolizuje svoji zkušenost v rozporu se zkušeností organizmu (Rogers 2000). Takto může vzniknout rozpor mezi symbolizovanou zkušeností uloženou v explicitní paměti, kterou se řídí jezdec a implicitními paměťovými systémy, kterými se řídí slon. Jezdec pak zažívá, že nemá sám sebe pod kontrolou, chytá otěže do svých rukou a snaží se místo poradní funkce, kterou jsme definovali výše, mít funkci řídící. Slon se bouří proti tomuto tlaku a to se objevuje jako úzkost, nechuť či jako poruchy chování. Podle Rogerse se může rozvoj self, tj. jezdce pod vlivem self aktualizační tendence, vydat jiným směrem než rozvoj organizmu, tj. slona, což dále narušuje zdravý vývoj jedince. Aby se člověk mohl přenést na třetí tj. autonomní rovinu uspokojení potřeb, tj. rovinu, kde podle Rogerse (2000) se hlavní potřebou člověka stane být sám sebou, potřebuje podle Pessových (in Pesso, Boyden-Pesso, Vrtbovská 2009) nejprve zažívat uspokojení na doslovné a symbolické rovině. Zkušenost s tím, jak druzí lidé uspokojují dítěti potřeby, se stává emocionálním a kognitivním modelem pro způsob, jakým se člověk o sebe stará sám. Na této rovině můžeme hovořit o socializovaném člověku a o  socializaci hovořit jako o procesu individuace.

Socializace a psychoterapie

Lidé se silně narušenými vývojovými potřebami nepřejdou na autonomní rovinu uspokojování potřeb, zůstávají v emocionální závislosti, neobjeví se u nich potřeba stát se sám sebou, která by motivovala jejich další vývoj a socializaci ve smyslu individuace. Jejich self obsahuje introjekty, které neodpovídají realitě zažívané organizmem a jezdec začne fungovat jako maska, falešné self či klamný vykladač podobně jako u pacientů, které zkoumal Gazzaniga. Tito lidé, u kterých jejich duševní vývoj a tím ani socializace neproběhla šťastně, mohou mít prospěch z psychoterapie, díky které se může podařit navrátit člověka ke zdravému vývoji. Psychoterapii tak můžeme vnímat jako jeden ze specifických socializačních činitelů. Zároveň zkušenost z psychoterapie přináší užitečný pohled na zdravý vývoj člověka a jeho socializaci. Podle Pessových (Pesso, Boyden-Pesso, Vrtbovská 2009) je v terapii důležité člověku zprostředkovat uspokojující zkušenost tam, kde jsou v jeho osobním příběhu zkušenosti s neuspokojením vývojových potřeb a člověk ve svých emočních ani kognitivních mapách nemá zkušenost, podle které by mohl reagovat. Vztáhneme-li tento koncept k procesu socializace dítěte, je zde důležité, aby pečující osoby uměli správně rozpoznat a uspokojovat vývojové potřeby dítěte. V tomto nemusí být ideální, stačí, jen když budou dost dobří. K podobnému závěru dospěl např. psychiatr Donald Winnicot, který přinesl koncept dost dobré matky. Rogers (1959) pojmenoval šest dostačujících a nezbytných podmínek psychoterapeutické změny, které umožňují přirozeným rozvojovým mechanizmům organizmu, tj. aktualizační tendenci, aby našli nejlepší cestu k rozvoji jedince, včetně jeho zapojení do společnosti. Když těchto šest Rogersových podmínek vztáhneme k vývoji a socializaci dítěte, tak dítě potřebuje být
1) v psychologickém, tj. vnímaném a prožívaném kontaktu s druhou osobou, jehož podmínkou je důvěra v druhou osobu,
2) potřebuje být v kontaktu s realitou a se svojí spokojeností a nespokojeností vůči této realitě a tuto symbolizovat ve vědomí,
3) aby osoba, se kterou je v kontaktu, byla kongruentní, autentická, metaforou jezdce a slona, aby jezdec této osoby přesně symbolizoval vnímání a prožívání slona a aby tuto kongruenci dokázala dítěti projevit. Dítě tak může prožít empatii k této osobě a díky empatii brát na tuto osobu ohled.
4) Aby tato osoba dítě přijímala takové, jaké je a umožnila mu tak vnímat samo sebe a svoji zkušenost bez obran,
5) aby tato osoba uměla vyjádřit porozumění ke zkušenosti tak, jak ji zažívá dítě, a tím dítěti pomohla tuto zkušenost symbolizovat
6) aby dítě mělo schopnost alespoň částečně vnímat podmínku 4 a 5. Tím že dítě zažívá tyto kvality, tak si zároveň tyto kvality osvojuje a samo se stává kongruentní, otevřené, přijímající a empatické.
 

Závěr

V souladu s výše uvedenými koncepcemi vidím, že cílem socializace je takový rozvoj jezdce a slona, ve kterém se slon cítí bezpečně ve vztahu se svým jezdcem, bezpečně ve vztahu k dalším jezdcům a slonům svého stáda a ve kterém je jezdec schopen rozumět svému slonovi, pravdivě popisovat realitu, ovlivňovat zaměření pozornosti a ukazovat slonovi dobré hodnoty, cíle a plány, které jsou schopné maximalizovat uspokojení slona, a to samozřejmě ve vztahu s ostatními jezdci na slonovi. Důležitou součástí socializace je potom schopnost jezdce komunikovat své vlastní poznávání reality a hledat sdílené významy, které umožní vzájemnou spolupráci a synergii. Důležitou úlohu v této schopnosti hraje přesný a nezkreslený proces symbolizace zkušenosti, který je zakotvený v prožitkovém, tj. fenomenologickém poli slona, tedy neodtržený od reality, neboť jezdec odtržený od reality prožitkového pole slona začne vytvářet odcizený obraz reality, ve kterém evolucí ověřené systémy slona selhávají a mohou se obrátit proti vlastnímu prospěchu či dokonce proti životu vůbec. Souladu mezi jezdcem a slonem – organismem a sebepojetím Rogers (1959) říká stav kongruence a ve svém ideálu jej spojuje s představou plně fungující osoby, která je otevřená ke zkušenosti, racionální, konstruktivní, efektivní ve svém jednání, respektující druhé a empatická.

 

Literatura

Haidt, J. (2014). Hypotéza štěstí. Hledání moderních pravd ve staré moudrosti. Praha: Dokořán
Ludwig, P. (2013). Konec prokrastinace. Brno: Jan Melvil publishing Mearns, D.; Thorne, B. (2013): Terapie zaměřená na člověka. Praha:Grada
Pesso, A; Boyden-Pesso, D.; Vrtbovská, P. (2009). Úvod do pesso boyden system psychomotor. Tišnos: SCAN
Prouty G., Van Werde D., Pӧrtner M. (2005) Preterapie. Praha: Portál
Rogers, C.R. (1959) A theory of therapy. Personality and interpersonal relationships as
developed in the client-centered framework. In Koch S. (1959) Psychology: A study of science. Study I. Conceptual and systematic. Volume 3. Formulations of the Person and the social kontext. New York: McGraw-Hill, s.184-256 (nepublikovaný překlad)
Rogers,C.R. (2000): Klientom centrovaná terapia. Modra, Persona (k dispozici mám jen nestránkovanou kopii, která je součástí materiálů z výcviku, proto nejsou u přímých citací uvedeny stánky)
Solms,M.; Turbull, O. (2014) Mozek a vnitřní svět. Praha: Portál
Covey, S.R. (2009). 7 návyků skutečně efektivních lidí, Praha: Management Press
Smith, E.W.L. (2007). Tělo v psychoterapii. Praha: Portál
Thorová, K. (2015). Vývojová psychologie. Praha: Portál
Výrost, J.; Slaměník,I. (2008). Sociální psychologie. Praha: Grada

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookies. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s našim používáním souborů cookies. Souhlasím