Narušení psychického vývoje a psychická deprivace dítěte

Michal Šalplachta, DiS.

Vliv vztahu na psychický vývoj a poruchy tohoto vztahu

 
Langmeier a Matějček používají k označení narušení psychického vývoje pojem psychická deprivace. Psychickou deprivaci definují jako „nedostatečné uspokojování základních psychických potřeb po určitou, dosti dlouhou dobu“ (Langmeier a Matějček 1963 cit Langmeier, Krejčířová 2013, s.289). Za základní potřeby dítěte považují: potřebu podnětové proměnlivosti a stimulace, potřebu kognitivního řádu a vnější struktury, potřebu emoční vazby, potřebu autonomie, potřebu otevřené budoucnosti a akceptaci vlastní minulosti (Langmeier, Krejčířová 2013).

V tomto pohledu je mi blízké přemýšlení o narušeném psychickém vývoji jako o narušených potřebách. Na druhou stranu i tam, kde jsou narušené potřeby, existuje snaha organismu o růst a maximalizaci možnosti jejich uspokojení, snahu najít si své podněty např. v autostimulaci, svůj řád v rituálech, kompulzích, potřebu emoční vazby v nelidských objektech, potřebu otevřené budoucnosti ve fantaziích. V těchto typických symptomech psychické deprivace můžeme vidět jejich funkčnost.
V tomto duchu přemýšlí také C.R. Rogers. Ve své knize Způsob bytí (Rogers 1998) popisuje historku ze svého dětství, kdy viděl brambory ve sklepě scvrklé, s bledými výhonky směřujícími k okýnku, kterým jediným pronikalo do sklepa trochu světla. Zbídačená existence, přesto s obrovskou silou k růstu v podmínkách, kde se nachází. Psychicky deprivované děti, děti s narušením vztahových potřeb, jsou jako ty brambory. Můžeme vidět poškození ale také velkou sílu k tomu žít nehostinným podmínkám navzdory. Pro Rogerse (2000, 1959) je hlavní potřebou malého dítěte aktualizace, aktualizační tendence je hlavní silou vývoje dítěte.  Rogers (2000, 1959) ve své teorii vývoje osobnosti vnímá člověka jako percepční sebeorganizující se pole, které si organizuje svou vlastní strukturu vnímání, prožívání a reagování. Člověk si už od narození vytváří svou vlastní mapu světa, svůj vlastní referenční, tj. výkladový rámec. Na základě těchto pojmů člověk reaguje na svět.  V prvních letech svého života si dítě vytváří tyto pojmy o světě nejprve na nevědomé, neverbální a obrazové úrovni. Z pohledu současných neurověd (Vrtbovská 2010) je v procesu zpracování informací o světě dominantní pravá hemisféra, která zpracovává celostní, tělové, obrazové, prostorové, emocionální a vztahové zážitky. V tomto období předřečových pojmů je podle Rogerse (2000, 1959) dítě zcela propojeno se svým prožíváním, to, co dítě vnímá, také vědomě prožívá a prožívané v předřečových pojmech (symbolech) hodnotí jako příjemné nebo nepříjemné, „líbí se mi“, „nelíbí se mi“. Dítě plně věří svému prožívání, ve svém významu má jistotu. Pokud dítě v tomto období prožívá převahu neuspokojujících a zraňujících zkušeností, tyto zkušenosti, to, jak je dítě vnímá a prožívá, se stávají základem jeho referenčního výkladového rámce světa. Rogers v souladu s teorií atachmentu považuje za základní prostředí, které dítě ve svém prožitkovém poli zažívá, vztahy s primárními pečujícími osobami (Nykl 2011). Můžeme si potom položit otázku, jak vypadá vnitřní, symbolizovaný svět dítěte, které má tyto primární vztahy narušeny, zanedbáváním, týráním či zneužíváním. Současný výzkum raného traumatu ukazuje, že velmi důležitým aspektem je čas, jestli se jedná o jednorázový zážitek, který může na čas naplnit vnitřní svět dítěte hrůzou, nebo se jedná o chronický, dlouhou dobu působící stav (Vrtbovská 2010). Rogersovy brambory jsou obrazem tohoto chronického traumatu. Takové trauma v raném období života zároveň narušuje funkci pravé hemisféry, narušuje její vývoj, narušuje schopnost symbolizace vlastních zážitků, pocitů, je narušen základní mechanismus pro orientaci ve světě. Zároveň je narušena schopnost orbitofrontální kůry ovlivňovat činnost amygdal, tj. naruší se schopnost regulace vlastních emocí, neschopnost se sám uklidnit (Vrtbovská 2010).
 
Jak se vyvíjí u dítěte schopnost jazyka, proces hodnocení prožitků je stále více symbolizován v řečových pojmech, tím se také do hodnoticího procesu, který dává událostem v prožitkovém poli význam, zapojují druzí lidé. Dítě je díky jazyku schopné přejímat významy, které k jeho prožitkovému poli přináší druzí lidé. V tomto období se také vynořuje druhá základní potřeba, kterou Rogers (200,1959) pojmenoval, a to potřeba přijetí, být přijímám, být hoden lásky se pro dítě stane primární potřebou. Rogers ve své teorii postuloval, že pro dítě se stane potřeba přijetí důležitější než potřeba aktualizace organismu. Pokud by dítě zažívalo bezvýhradné přijetí spojené s vyjádřením empatie a zároveň s opravdovostí ve vyjádření sebe bude se jeho organismus aktualizovat dle svých potřeb k nejlepším možnostem jejich uspokojení a s ohledem na druhé. Pokud je potřeba přijetí narušena, snaží se dítě hledat takové významy a takové chování, které mu umožní být co nejvíce v souladu s těmi od kterých přijetí a lásku potřebuje. Na tomto bodě Rogers vytvořil i svůj model vzniku patologie. Dítě, které zažívá podmínky přijetí, si tyto podmínky zvnitřňuje jako součást self a odcizuje se tak od svého organizmu. Protože vědomé chování je vždy v souladu se Self, dítě selhává v seberegulaci. Narušené potřeby mají tendenci vytvořit nevědomé autonomní vzorce chování, které mohou Self obcházet.  Rozpor mezi organismem a Self může vzniknout také tehdy, když se objeví zážitek, který je se self v rozporu, nebo který je natolik bolestivý, že ho self nemůže symbolizovat, v takovém případě dochází ke zkreslení nebo popření takového ohrožujícího zážitku. Pokud si to představíme na dítěti, které zažívá opakované výbuchy vzteku od svých rodičů, nebo je svědkem domácího násilí či dostává výprask preventivně, aby nezlobilo. Toto dítě se bude ve svých symbolizacích snažit idealizovat své rodiče, sebe považovat za špatné nebo tyto zážitky mohou být odděleny od jeho self a projevovat se autonomní reakcí např. agresivita. Vrtbovská (2010) o tomto stavu zraněného dítěte hovoří jako o rozdělení psyché. V jedné části dítěte je strach, nenávist, zlost, bolest a zoufalství, které vedou dítě k vybíjení si těchto pocitů, v druhé části si dítě vytváří fantazijní idealizovaný svět, do kterého uniká. Pohledem neurověd můžeme vidět narušenou integraci pravé a levé hemisféry, to, co se děje v pravé hemisféře je ohrožující pro levou. Možnost nápravy pro děti s těmito zážitky Rogers vidí ve vztahu, který je postaven na kongruenci, autenticitě či opravdovosti, bezpodmínečném pozitivním přijetí a empatickém porozumění.
 

Pohled PBSP

 
Dalším přístupem, který ovlivnil můj pohled na psychický vývoj dítěte a jeho narušení je model manželů Alberta Pesso a Diany Boyden-Pesso. Manželé Pesovi (Pesso, Boyden-Pesso, Vrtbovská 2009) jsou  autoři psychoterapeutického systému Pesso-Boyden system psychomotor (PBSP), v rámci kterého rozpracovali propracovanou teorii psychického vývoje. Při pohledu na psychický vývoj vidí jako základní formující vliv, způsob, jakým jsou naplňovány základní psychické potřeby člověka. Podobně jako Rogers neoddělují psychické potřeby od těla, naopak vidí je jako pokračování kontinua vývojových potřeb od oplodnění vajíčka až do smrti. Tyto potřeby vidí jako vztahové, existují ve vztahu a každý člověk má ve své genetické informaci očekávání, že tento vztah bude existovat a že v tomto vztahu budou potřeby uspokojovány. Pessovi (Pesso, Boyden-Pesso, Vrtbovská, 2009) potřebu nazývají tvarem, tento tvar hledá odpovídající protitvar, asi tak jako když jednomu dílku puzzle hledáme druhý. Zážitek uspokojení – nalezení protitvaru nebo neuspokojení potřeby se stává součástí nervového systému a ovlivňuje další očekávání na možnost uspokojení potřeby v budoucnu, stává se tedy vzorem, který ovlivňuje způsob, jakým dítě vnímá, prožívá a reaguje na další přicházející podněty ve vztahu k potřebě, vzniká tak implicitní Self. Pessovi (Pesso, Boyden-Pesso, Vrtbovská 2009) pojmenovali pět vývojových potřeb, které postupně přechází z roviny tělesné do roviny symbolické a nakonec do roviny autonomní.  Těmito vývojovými potřebami jsou potřeba místa, sycení, podpory, ochrany a limitů. Na úrovni tělesné či doslovné jsou potřeby uspokojovány skrze tělo a tělesný kontakt s druhou osobou. Za pravzor pro uspokojení těchto pěti potřeb slouží podle PBSP děloha, která poskytuje místo pro vývoj. Vyživuje dítě vším, co potřebuje, podpírá dítě a nadnáší ho v plodové vodě, ochraňuje ho před škodlivými, či příliš silnými podněty a poskytuje jasnou, avšak měkkou a nezraňující hranici. Manželé Pessovi (Pesso, Boyden-Pesso, Vrtbovská 2009) předpokládají, že dítě očekává, že uspokojování potřeb bude pokračovat i po narození. Děloha se však mění v rodinu. Pět vývojových potřeb doslovně uspokojuje „děloha“ tvořená z rodičů a dalších členů rodiny. Tyto interakce mezi rodiči a dítětem vytváří podmínky pro genetickou expresi a formování nervové soustavy. Zde jsou Pessovi v souladu s teorií attachmentu, citového pouta mezi dítětem a pečující osobou. „Attachment je s pohledu neurobiologie prostředkem k tomu, aby dítě v úzkém spolupracujícím kontaktu s rodičem zažilo obrovské množství zdravých pozitivních zkušeností, které pomohou vytvořit jeho základní životní pocit ze sebe a ze světa“ (Vrtbovská 2010, s. 46).

V souvislosti s využitím dělohy jako metafory pro působení na uspokojení potřeb dítěte v rodině bych rád zmínil, že čeští autoři věnující se psychosomatickým poruchám Chvála a Trapková (2004) také využili přirovnání rodiny k děloze: rodina jako sociální děloha.
Jak dítě získává schopnost symbolizovat svoji zkušenost, posunuje se uspokojování pěti vývojových potřeb na přenesenou, symbolickou rovinu. K potřebě místa Pesso (na výcviku PBSP 2007-2011) uvádí, že dítě potřebuje mít místo v srdci, očích i mysli rodičů. Být viděn, být brán na vědomí, být prožíván v srdci, být přijímán, jsou nejvíce naplňující zkušenosti člověka v tomto období, zde je Pesso blízký Rogersovu pojetí. Toto být vnímán a přijímán mám osobně spojeno také se scénou z filmu Avatar, kde pozdrav obyvatel Planety Pandora Na´viů zněl „zřím tě“, k čemuž u nich docházelo na základě propojení nervové soustavy, tedy attachment, přijetí a empatie, jak se patří. Tím, že dítě zažívá postupně uspokojování potřeb na doslovné a posléze na symbolické rovině, posunuje se čím dál více na rovinu autonomní. Autonomní rovina znamená, že člověk je schopen se postarat o uspokojení svých pěti vývojových potřeb sám. Sám umí nalézt své místo ve světě, vyhledávat vhodné zdroje k nasycení, poskytnout si podporu ke zvládání životních nesnází, ochránit se a dát si limity, tedy brát ohledy na sebe, druhé lidi i okolní svět.

Třetí část pohledu manželů Pessových na vývojové potřeby se týká podmínky jejich uspokojení během interakce. Pessovi předpokládají, že těchto pět vývojových potřeb se projevuje v interakci jako očekávání a podmínkou jejich správného naplnění je, aby interakce nastala ve správnou dobu, správným způsobem a správným člověkem. Pokud nejsou tyto tři podmínky splněny, interakce není uspokojující a tím narušuje zdravý vývoj. Vrtbovská (Pesso, Boyden-Pesso, Vrtbovská 2009) v souvislosti s neuspokojujícími interakcemi a jejich dopadem na psychický vývoj dítěte seřazuje důsledky od optimálního prospívání, kde je značná převaha uspokojujících zážitků nad neuspokojujícími, přes dostatečně dobré naplnění – u kterého má dítě mírný deficit v naplnění potřeb, který může někdy narušovat psychickou pohodu, nebrání mu však v dalším rozvoji. Až po dítě, kterému chybí významné zkušenosti naplnění. Dítě s takto narušeným uspokojením potřeb se pak buď obrací k náhradním zdrojům uspokojení, nebo se o sebe začne starat samo, stává se tak samo sobě rodičem či pečovatelem dříve, než dosáhne autonomní úrovně. V obou těchto případech můžeme vidět, že jsou narušeny podmínky uspokojení potřeb definovaných výše a deficit v jejich narušení je tak dále udržován.
Pessovi (Pesso, Boyden-Pesso, Vrtbovská 2009) definují tři základní druhy zkušeností - interakcí, které narušují uspokojení vývojových potřeb a tím i psychický vývoj.  Tyto tři druhy zkušeností jsou uloženy v paměťových záznamech, a jak již bylo zmíněno výše, tento paměťový záznam je dále používán k interpretaci všech dalších zkušeností. Prvním druhem zkušenosti je deficit v uspokojení potřeb – když toho přijde příliš málo, dítě má zkušenost s nedostatkem. Druhým druhem vývoj narušujících zkušeností je trauma – to jsou situace, kdy je dítě překonáno intenzitou podnětů - když toho přijde příliš mnoho. Trauma je nejvíce spojeno s narušením potřeby ochrany, ale proniká i do dalších potřeb. Třetím druhem vývoj narušující zkušenosti jsou „mezery v rolích“. Mezery v rolích jsou tvořeny situacemi, ve kterých dítě zažilo, že „lidé okolo něj trpěli nedostatkem, ztrátou, nespravedlností“ (Pesso, Boyden-Pesso, Vrtbovská 2009, s. 93). Podle Pessových, když dítě zažívá, že lidé okolo něj mají narušeny své vývojové potřeby, nebo dokonce vnímá jen příběhy o tom, stává se na nevědomé úrovni hrdinou, který mezeru v roli naplní. Dítě rozvedených rodičů naplňuje místo chybějícího partnera, naplňuje místo otce svého otce, když slýchá, jak byl jeho dědeček na otce přísný a krutý. Tento druh zraňující zkušenosti můžeme chápat jako narušení dobrého místa, jako narušení sociální dělohy a dítě se vlastně stará samo o sebe, když investuje svou energii do jeho nápravy. Albert Pesso během výcviku, který jsem u něj absolvoval, tuto zkušenost často definoval jako dítě, které dává příliš brzy.
V teorii vývojových potřeb Manželů Pessových vidím velkou inspiraci díky její metaforické síle, která přináší obraz, na základě kterého je pro mne snadnější potřebám dítěte či dospělých porozumět a tím také lépe rozumět narušení psychického vývoje, který přináší jejich nenaplnění či deprivace. Koncept mezer v rolích mi pomáhá uvědomit si, že dítě potřebuje řád ve vztazích okolo něj.

 

Závěr

V propojení výše nastíněných pohledů Rogerse, Pessových a neurověd vidím velký potenciál. Můžu přemýšlet o vnitřním světě dítěte, o tom, jak symbolizuje svoji zkušenost nebo kde v této schopnosti symbolizovat svoji zkušenost, své prožitkové pole, selhává. Porozumět významu, který dává svým zážitkům a čím se řídí ve svých reakcích. Model PBSP mi umožňuje přemýšlet o tom, která zkušenost dítěti chybí, které potřeby má ohroženy či narušeny a vidět, jak se o ně samo stará. Neurovědy mi zase pomáhají porozumět možnostem ale také omezením práce. Zhmotňují psychologické pojmy v konkrétní biologické jevy a umožňují mi, lépe porozumět deficitu ve zpracování zážitkového pole organismem. Na druhou stranu důkazy o plasticitě mozku přinášejí naději a možnost doplnit vztahovou práci s klientem o rehabilitaci.
 

Literatura


Langmeier, J.; Krejčířová, D.(2013) Vývojová psychologie. 2. Vyd. Praha: Grada
Nykl, L. (2011) Carl Ransom Rogers a jeho teorie. Přístup zaměřený na člověka. Praha: Grada
Pesso, A., Boyden-Pesso, D., Vrtbovská, P. S. (2009). Úvod do Pesso Boyden System Psychomotor: PBSP jako terapeutický systém v kontextu neurobiologie a teorie attachmentu. Sdružení SCAN.
Rogers, C.R. (1959) A theory of therapy. Personality and interpersonal relationships as
developed in the client-centered framework. In Koch S. (1959) Psychology: A study of science. Study I. Conceptual and systematic. Volume 3. Formulations of the Person and the social kontext. New York:
Rogers, C.R. (1998) Způsob bytí. Praha, Portál
Rogers,C.R. (2000): Klientom centrovaná terapia. Modra, Persona
Trapková, L., Chvála, V. (2004). Rodina jako sociální děloha. Praha, Portál.
Vrtbovská, P. S. (2010). O ztraceném dítěti & cestě do bezpečí: attachment, poruchy attachmentu a léčení. Scan.

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookies. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s našim používáním souborů cookies. Souhlasím